Lupénka

Lupénka patří mezi jedny z nejdéle známých onemocnění, první zmínky o ní se objevili i v Bibli. V lékařské terminologii byla považována za formu malomocenství a starodávní Řekové pro ni používali dokonce termín Lepra. Že se jedná o mylné přesvědčení se zasadila dvojice dermatologů Robert Willan a Thomas Bateman v 18. století. Přesnou definici a formy lupenky popsal v roce 1841 Vídeňský dermatolog Ferdinand von Hebra. Název psoriasis vulgaris odvodil od řeckého slova psora, čili svědění. Během historie byla na tuto nepříjemnou chorobu použita celá řada léčebných postupů, z nichž měli mnohé pochybné účinky a spíše nemocnému mohli uškodit. Ve starověkém Egyptě se spoléhali na léčivou moc výkalů koček. Středověk přinesl neméně absurdní techniky typu polévky ze zmijí či vos, masti s husího tuku a spermatu. Ale také se naštěstí metodou pokus a omyl podařily odhalit blahodárné účinky síry či mořské vody. V průběhu 18. a 19. století byly hojně využívány přípravky založené na jedovatém a karcinogenním arsenu. O moderních metodách léčby se dá mluvit cca od poloviny dvacátého století, kdy bylo také poprvé použito ozařování oslabenými rentgenovými paprsky, předchůdcem terapie UV.


I přesto, že je lupénka jedním z nejčastějších neinfekčních kožních onemocnění, stalé nemáme přesnou odpověď na otázku, jakým způsobem k ní dochází. S jistotou jde akorát konstatovat, že se jedná o kombinaci dědičné predispozice, vlivu prostředí a dalších spouštěčů. Ač se může projevit v jakémkoliv věku, i u malých dětí, bývá nejčastěji zaznamenána mezi 10 a 25 rokem nebo mezi 35 a 60. Obecně se dá konstatovat, že se zvyšujícím se věkem prvního propuknutí mívá lupénka těžší příznaky. Výskyt v populaci se odhaduje přibližně na 2 až 3 %, avšak lze předpokládat, že u části nemocných jsou příznaky nevýrazné a tedy nebyla ani diagnostikována. V dřívějších dobách se častěji vyskytovala u mužů, v současnosti je výskyt u mužů i žen stejný. Ve více jak 80% se projeví jako chronická ložisková psoriáza. Zvláště u dětí se může objevit i méně závažná kapkovitá lupénka. Její průběh bývá zpravidla jen s malými příznaky a do dvou měsíců dochází k jejímu spontánnímu vyhojení.


Lupénka se řadí mezi autoimunitní onemocnění, které prozatím neumíme vyléčit, jen se při léčbě zaměřujeme na symptomy, které způsobuje. Při působení provokačních faktorů dojde k chybnému vyslání signálu imunitního systému, jenž začne produkovat tzv. TNF (tumor necrosis faktor), což je bílkovina odpovědná za zrychlenou tvorbu kožních buněk. Za normálních okolností trvá vyzrání kožní buňky 28 až 30 dnů, při psoriáze je tato doba pouhé 3 až 4 dny. Tím dochází k jejich hromadění a vznikají typické zarudlé, mírně vyvýšené léze, na nichž se tvoří šupinky. Jelikož se jedná o chronické zánětlivé onemocnění, setkává se postižený po celý život se střídáním akutní fáze a remise. Onemocnění se může projevovat také pouze napadením nehtů, bez typických ložisek na kůži. Na nehtu se vytvoří mělké jamky, lůžko se obvykle zbytní a připomíná lžičkovitý tvar. Lupénka prosvítá skrz nehet a dodává mu nažloutlou barvu. Přibližně u 10 až 20% pacientů je možné pozorovat i postižení kloubů. Psoriatická artritida vyvolává chronický zánět jednoho nebo i více kloubů, u něhož při dlouhodobém působení začíná docházet k deformaci. Převážně jsou postihnuty malé klouby rukou a nohou, avšak mohou být napadeny i velké klouby, páteř či šlachy a vazy.